Gramatika, ano - ne?
Existuje tisíce způsobů jak (se) učit. Každému totiž vyhovuje něco jiného, a tak je těžké určit, co je nejlepší. Někdo má rád, když se učí gramatika, pro druhého je to noční můra. Já sám mám ke gramatice rozporuplný vztah. Nejraději bych byl, kdyby se vůbec neučila. Zároveň jsem hrozně rád, když pochopím, jak funguje.
Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem přišel na to, že JAZYK znamená KOMUNIKACE. Možná si řeknete, že píšu něco, co je úplně samozřejmé. Kdo ale říká, že nejdůležitější věc nemůže být zároveň ta nejjednodušší. Komunikace znamená přenos informací. Cílem je předat co nejefektivněji co nejvíce informací (tvrzení-otázka-odpověď). Jedním zmožných prostředků pro přenos informací je jazyk a jeho pravidla (gramatika). Tyto pravidla nám usnadňují lépe využívat možností, které nám daný jazyk nabízí. Při jejich správném užití příjemce snadněji chápe smysl sdělení a odpadají také možná nedorozumění.
Je možné učit jazyk bez gramatiky, není však možné ho bez ní používat. Gramatika (pravidla) jsou nedílnou součástí jazyka. Otázka tedy zní, jak tyto pravidla naučit. Děti se učí jazyk i jeho pravidla automaticky pomocí napodobování. Bohužel tato schopnost není trvalá. Postupně ale získáváme jiné schopnosti, které nám to vynahrazují (např. logické myšlení).
Toho se snažím využít při své vlastní výuce. Gramatiku zde uspořádávám tak, aby ji bylo možno snadno pochopit. Zároveň upozorňuji na možné souvislosti. Je zbytečné, aby se člověk učil něco zcela nového (objevovat Ameriku), když už to zná.
Je zde aleještě jeden malý problém. Jak zařídit, aby gramatika, sebelépe vyložená, opravdu sloužila ke komunikaci (tj. zeptat se, odpovědět, sdělit informaci, napsat srozumitelný text atd.). Pomáhá, pokud vytvoříte situaci, která podporuje přirozené použití cizího jazyka. To může být například hra, divadlo či řešení problému. Studenti, děti i dospělí, se lépe učí, pokud se jazyk neučí, ale aktivně používají. (motto: Zažít, ne jenom pochopit)
Nezapomenutelným zážitkem mi byli malí třeťáčci, kteří se navzájem ve dvojicích zpovídali: Do you like ...? a podle pravdy odpovídali: Yes, I do! No, I don't! Přikyvovali či nesouhlasili s takovým zápalem a hlavně tak dokonale, že jsem jenom žasl. Kéž by i dospělí uměli s takovou samozřejmostí říct, co se jim líbí a co ne.